Tradice

Prostě jsme si šli ven na náměstí zazpívat. V devadesátých letech.

 Nejstarším z nás bylo skoro 20. Na ničí žádost, bez povolení, jen tak. 

Pro hubičku od holek, co jsou z nich dneska maminy.

Z lásky.
Na trávník pod stromeček.

Amatéři

Cestou jsme to vzali přes Domov důchodců, snad kvůli radosti z adventu, snad kvůli potřebě obdarování. Měli jsme velikou trému a nedoslýchavé publikum pro nás bylo dobrou volbou.
Váže se k tomu úsměvná (a pravdivá) historka:
Nikdo z nás do té doby nevystupoval před lidmi. Moc jsme se snažili, fakt. Po té úplně nejhezčí písni povstala divačka z vozíku. Po chabém potlesku vyčkala na napjaté ticho a velmi nahlas pronesla památnou větu: „Vy jste AMATÉŘI, že ano!“

Od té doby nemáme strach, jsme amatéři. 

Tak jsme pro sebe a pro seniory zpívali několik prvních let.

Kontrabas, vozembouch a famfrnoch

Tak bych to chtěl já.
Trochu jako to maloval pan Lada do knížky. Přišla ale doba elektrifikace a kontrabas nikdo  z nás neměl. Basa tvrdí muziku a tu je třeba zapojit.

Proto přesun do dnes již neexistujícího podloubí  „U Zmátlíků”. Bylo tam kde zapojit dráty (ne úplně legálně). A nepršelo na hlavu. 

Už jsme nehráli jen sami pro sebe. Přicházely si vzájemně přát vyšší desítky Slaňáků i přespolních. Nosili termosky se svařákem, zabalené dárky ostatním, ořechy, domácí vánočku a především tu nehmatatelnou atmosféru.

Vánoce.

Zavazující

Dodnes s velkou radostí a pokorou vzpomínám na okamžik, kdy mi pan starosta Ivo Rubík  nabídl, že nám nechá postavit městské pódium.

Jakože fakt pro nás!
Přišlo nás pak významně víc. Stovky, později nejspíš i tisíce.  Svařák a  čaj nosil  pan Václav Šrámek z domova ve várnici a rozdával všem zadarmo. Díky.

Pan starosta pokaždé stál vpředu s placatkou vynikající slivovice. A poslední hlt zbyl na nás.

Pódium znamenalo současně i použití mikrofonů a stavbu vlastní techniky. Začaly štědrodenní přípravy zvuku. A po mnoho let štědrovečerní večeře doma stihnuté s jazykem na vestě.

Velká výměna

Tou dobou nás opustila velká část zakládajících členů. Možná kvůli pocitu příliš velké a odosobňující akce. Na tom asi nesejde. Dodnes tahle parta tuze hezky hrává v kostelíku v Lidicích nebo v Klášteře.

Party houslí převzal saxofon, heligonka, nakonec flétny. Veselé tempo držel bubeník.
Zpěvaček se vystřídalo nepočítaně. Krásné roky s námi žije dnes dvaaosmdesátiletý mistr Karol Hevessy. Díky.

 Bubeníka máme druhého, přibyl druhý kytarista a pak další. Heligonku vystřídala harmonika. A už to docela hraje.
Někdy bych rád hrál víc písni jemnějších a tišších.
Ale Mára zahraje i pochoďák tak, že mě baví. A Katka má v hlase schovaný mocný dar. Blueberry F už  jsou muzikanti s vlastním názorem, a tak mám jen poradní hlas. Občas se v zákulisí trochu hádáme, je to jako v manželství.

Šňůra

Hrajeme už nejen čtyřiadvacátého, ale po celý advent, nejčastěji v kostelích po okolí. Zvou si nás a obvykle i trochu platí. O techniku se nám stará kolega, kamarád zvukař.

O Štědrém dnu na náměstí je to pořád jen tak.
A je to tak fajn.

Stále tam ještě je kousek té lidskosti a adventu, podání ruky, vánočního setkání. Je jedno, jestli je nás pět nebo tisíc. Kdo chce, vánoční kouzlo i prasátko s námi uvidí.

Jednou, věřím Slánské vánoční zpívání převezmou naše děti.

Pořád jsem moc rád.

Prosinec 2022, Tač
Jan Kocáb 

_________________________

pozn. pod čarou

Kde se vzal název kapely?

Zmrzli jsme tak, že jsme měli pusy, jak borůvky. Proto Blueberry.
A to F, to je naše tajné tajemství. 🙂